Komentáře a úvahy:
Strana zelených a občanské iniciativy: střet zájmů?
 16. 12. 2002, Jakub Patočka
Napsal mi přítel a člen Hnutí DUHA, kterého jsem pozval ke vstupu do Strany zelených: "Přiznám se, že o vstupu do SZ hodně přemýšlím a hlavní argument proti je právě má případná politická aktivita ve straně ve spojení s veřejným vystupováním za Hnutí DUHA."
V obecné rovině lze jistě argumentovat tím, že nikdo nikomu nemůže zakázat členství v politické straně, a dokonce ani kandidovat; bylo by to proti listině základních práv a svobod. Je to argument pravdivý, ale nejen pro mého přítele zajisté nedostatečný. Jedná se tu totiž ještě o onu jemnější rovinu – tzv. střet zájmů, na kterou právě citované věty poukazují.
Tato rovina má složku objektivní a subjektivní. Pokud jde o složku objektivní, jedná se opět o dvě věci: o účinnost kombinace členství ve straně a práce v občanské iniciativě a o veřejný obraz takové kombinace.
Uvažujeme-li o veřejném obraze, česká společnost je poměrně tolerantní. Například současný ministr životního prostředí kandidoval jako předseda nejpočetnější zdejší ekologické organizace, ČSOP. Na svou funkci rezignoval, až když se stal ministrem, nikoli však dokud byl poslancem. Erazim Kohák, Josef Vavroušek, Ivan Dejmal, ač byli představiteli různých ekologických iniciativ, každý z nich byl či je členem politické strany. Nikdy je za to nikdo nenapadl. I mnozí jiní poslanci mají důležité funkce v různých občanských sdruženích, za střet zájmů se to obvykle nepokládá, na rozdíl od situace, kdy poslanec má i nějaké privátní zájmy ekonomické. Na lokální úrovni to z hlediska veřejného obrazu vůbec není problém a podobné kombinace jsou zcela běžné.
Pokud uvažujeme o účinnosti takového počínání, výrazná většina argumentů hovoří pro vstup do strany – a dokonce bych zde šel až k tvrzení, že nehovoří nutně jen pro vstup do Strany zelených. Politické strany jsou zkrátka jedním z nástrojů ovlivňování ekologické i jiné veřejné politiky a i když v různých situacích, dokonce možná ve velké většině případů, jsou dnes nástrojem méně účinným než občanské iniciativy, neznamená to, že jsou nástrojem zcela bezvýznamným. Spousta lidí z ekologického hnutí u nás i ve světě je řadovým členem politické strany, v níž posouvá smýšlení žádoucím směrem.
V českých zemích má právě Strana zelených podle mého mínění nyní dobrou šanci stát se výjimkou v tom smyslu, že bude působit jako skutečně účinný nástroj k ovlivňování ekologické i jiné veřejné politiky. Vstupem do ní, i kdyby člověk nadále hodlal 99 % své energie věnovat jiným věcem, přinejmenším zvýší podíl idealistických členů, a tedy jejich vliv ve straně, a tedy i její šanci hrát kladnou úlohu.
Myslím, že například v Brně nyní každý soudný ekologický aktivista jasně vidí, jaký má smysl, dostanou-li se do zastupitelstva zelení politici, kteří jsou současně členy různých ekologických či občanských skupin. Detailně by se dalo popsat co všechno dobrého by znamenalo, kdyby Strana zelených, za předpokladu, že by už byla v rukou idealistů, v nynější vládní koalici nahradila US.
Pak je tu stránka subjektivní. Každý samozřejmě cítí střet zájmů jinak. Osobně mám za to, že neexistuje žádná příčina, proč by člověk nemohl být ředitelem či předsedou Hnutí DUHA, natožpak jeho činovníkem na jakékoli jiné úrovni, a současně poslancem parlamentu. Dokonce si myslím, že to naopak – v závislosti na schopnostech dotyčné osoby – může být žádoucí. Pokusím se to prokázat.
V Duze totiž člověk neprosazuje žádný osobně prospěšný zájem, nýbrž zájem obecně prospěšný. Pokud i v parlamentní politice prosazuje zájem obecně prospěšný, logicky se nejedná o střet, nýbrž o soulad zájmů, a dokonce – v závislosti na používaných pracovních metodách – o jejich možnou synergii.
Pojem střet zájmů se v tomto kontextu používá zcela zmatečně: vznikl právě z potřeby oddělit prosazování zájmů osobně prospěšných a zájmů obecně prospěšných. Tedy ještě jednou: pracuje-li člověk ve správní radě zbrojovky, neměl by zasedat ve výboru pro obranu, a snad by jako poslanec vůbec neměl působit ve správní radě zbrojovky. Jako koordinátor místní skupiny Hnutí DUHA či jako lídr některé jeho kampaně může přece své zájmy otevřeně deklarovat, a to jak před svými kamarády v Duze, tak před svými kolegy ve sněmovně.
Myslím, že obava ze vstupu do strany spíše než se střetem zájmů souvisí s rozšířeným mýtem, podle nějž, kdo je ve straně, musí usilovat o moc a rezignovat na morální principy. Jinak řečeno: politik ani jiné než osobní zájmy neprosazuje, a tudíž je s idealistickými zájmy občanských iniciativ vždycky v konfliktu. To je ale nesmysl, na jehož pěstování mají asi nejspíše zájem nemorální lidé často ovládající moc, kteří si přejí, aby se osobnosti se silnými morálními principy parlamentní politiky stranily a nechaly ji napospas těm amorálním. Zájem na šíření mýtu mají rovněž anarchisté, kteří se pokoušejí diskreditovat strukturu moci v demokratické společnosti jako takovou.
Jistě je člověk v politice (ale to už i na úrovni občanské iniciativy, byť vesměs ne v takové míře) vystaven tvrdým zkouškám charakteru. Je na každém, aby uvážil, zda si troufá. Anebo ještě jinak, jak říká jeden můj dobrý kamarád: politika morálku nevylučuje, dobrá politika je uskutečňování morálky v jámě lvové.
Na úrovni subjektivní je tedy podle mne hlavní překážka jiná: a to časová. Ta je veskrze osobní a každý se musí rozmyslet, co dokáže zvládnout. Čas ale může být nejvýš významnou překážkou v tom, aby člověk pracoval současně na řídícím místě v ekologické organizaci i v politické straně. Avšak vzhledem k tomu, že už pasivní účast, tj. cosi na způsob formálního členství s finančním příspěvkem v Duze či v Greenpeace, může skutečně pomoci proměnit kvalitu Strany zelených a potažmo ekologickou i jinou politiku naší země, nepokládám to za překážku významnou.
Velký problém každé strany spočívá v tom, že v ní idealisté usilující o prosazení své představy o veřejně prospěšných cílech zápolí s početným houfem oportunistů a korupčníků, kteří zde působí z pohnutek ryze či převážně prospěchářských. Takový zápas lze sledovat u lidovců, u socialistů, zahynula na něj ODA, jeho příznaky lze sledovat dokonce i v ODS. Konflikt tohoto druhu se nyní odehrává i ve Straně zelených. I do budoucna právě na ochotě lidí z občanských iniciativ být členy Strany zelených, třebas jen pasivními, záleží, zda v ní idealisté budou držet rozhodující vliv.
Možná někdo nyní namítne, že jsem byl se střetem zájmů příliš rychle hotov. I když uznáme soulad zájmů, pokud jde o celkové vzdálené cíle, přece jen se mohou občanská iniciativa a politická strana rozcházet v názoru na to, jak k nim dospět. Taková námitka je oprávněná. Pokud by člověk měl současně rozhodovací pravomoci ve straně i v občanské iniciativě, může se mu stát, že se obě jeho politické role ocitnou v konfliktu taktickém. Například tam, kde politická strana může z principiálních důvodů odmítnout útok na Irák, může si ekologická občanská iniciativa s ohledem na své konzervativní členy z taktických důvodů uložit mlčení.
Takové konflikty ale jen zřídka znamenají neřešitelný morální či organizační problém. Případy taktických rozporů nelze vyřešit formulací univerzální doktríny, různé situace budou vyžadovat různé přístupy, a někdy nabídnou i více správných možností. Není-li člověk fundamentalistou, zpravidla nakonec uzná, že celková míra shody převažuje nad mírou rozporů. A jedná-li člověk otevřeně, jeho kolegové naopak zase obvykle uznají, že je v té či oné věci vázán loajalitou ještě k druhému prostředí a v drtivé většině případů naleznou oboustranně přijatelné a přitom zásadové východisko. Takové situace lze ostatně brát rovněž jako užitečnou školu vyjednávání a tolerance k odlišným kulturám, protože ekologů nebude ve společnosti nijak brzy rozhodující množství a vše, co budou chtít prosadit, budou muset prosazovat ve shodě se spojenci s odlišnou mentalitou; nemluvě o tom, že samo ekologické prostředí vždy zůstane značně rozmanité.
Úhrnem: kromě časových možností není vážný důvod, proč by všichni lidé v ekologických i jiných občanských iniciativách nemohli být současně členy některé politické strany, dnes v optimálním případě zřejmě členy Strany zelených.
V Sedmé generaci 10/2002 (a v rubrice komentáře ECN) vyšel článek, který kromě příkrého, i když nepříliš propracovaného odmítnutí spolupráce občanských iniciativ a politických stran, obsahoval i řadu poznatků o mé osobě, které autor, Pavel Franc, nejspíše načerpal pozornou četbou Proglasu a Lidových novin. Z nich chci reagovat pouze na jediný, který se spíše než mne dotýkal Václava Havla. Tupozrakost různých prostředí dnes spolehlivě diagnostikuje fakt, že se v nich Václav Havel pokládá za figuru bezectnou, takže už samo setkávání s ním obviněnému přitíží. Nejedná se mi tolik o to, že u něj skutečně nejsem "častým hostem", ani o to, že bych se musel propadnout hanbou ve vteřině, v níž bych připustil, že přátelské vztahy s Václavem Havlem mohou být někomu k tíži. Jedná se mi o naši vlastní zadubenost. Nám, členům ekologických spolků by mělo být jasné, že každému z nás, kdož vykoná pro ekologickou věc tolik, co náš bohužel již odcházející prezident, bychom měli k věčné slávě jeho jména založit nadaci.
Dosti však již o tom. Rozdíl mezi mým až k nesoudnosti rozhněvaným kritikem a mnou je především v tom, že já si jeho práce vážím. Konejším se však nadějí, že i on časem zhloupne k takové toleranci.
Můj přítel, který mě k této úvaze větami citovanými v úvodu podnítil, do Strany zelených již vstoupil.
Jakub Patočka
novinář a ekolog, je šéfredaktorem Literárních novin a jedním ze zakládajících členů Hnutí DUHA, v letech 1992-1999 byl šéfredaktorem Sedmé generace, je členem Strany zelených
Článek byl psán pro Sedmou generaci (www.sedmagenerace.cz)
|
|
