Komentáře a úvahy:
Vzpoura na lodi Bounty
 10. 2. 2003, Filip Fuchs
Diskuse o angažování ekologických aktivistů v politice (resp. především ve Straně zelených), která se na stránkách Sedmé generace vede, se nyní, po zveřejnění tzv. Tmavozelené výzvy (tedy něčeho, co se dá označit za náborový manuál k převzetí moci ve Straně zelených), může posunout z teoretických výšin o něco níže. K diskusi o prostředcích, jaké Tmavozelená padesátka pro dosažení svých cílů volí.
Jedeme v tom všichni?
„Strana zelených by měla konvenční představy o stranictví prolamovat mj. tím, že svými prostředky bude podporovat různé občanské iniciativy a její členové i základní organizace budou s podobnými iniciativami splývat či do značné míry se s nimi překrývat.“ (Tmavozelená výzva)
„Nevěříme ve schopnost politických stran překonat dnešní krizi.“ (z textu o Hnutí DUHA v knize Jana Kellera „Až na dno blahobytu“)
„Svou činnost vyvíjíme nezávisle na stranických zájmech.“ (z programového prohlášení NESEHNUTÍ)
Rozhodne-li se ekologický aktivista angažovat v politické straně a přitom stále vystupovat jako (nezávislý) ekolog, je to věc jeho svědomí. Osobně se domnívám, že práce v jistém typu ekologických organizací by se se stranickou aktivitou slučovat neměla, ale budiž. Pakliže se ale podle pečlivě připraveného plánu zformuje celá skupina ekostraníků vyvolávající dojem (ať už vědomky či nevědomky), že reprezentuje ekologické hnutí jako celek (například neustálým zdůrazňováním toho, které ekologické osobnosti jsou její součástí), pak vzniká velký problém pro ty z nás, kteří s jejím postupem nesouhlasí. Proč?
Protože při své práci jako ekologičtí aktivisté oslovujeme veřejnost a různí občané mají různé politické preference. Přicházíme za nimi jako nezávislí ekologové, ne jako závislí straníci, a i proto očekáváme, že nám budou důvěřovat. Nezávislost na politických a stranických zájmech je jedním ze základních předpokladů efektivního fungování ekologických hnutí.
Protože ekologickým aktivistům by nemělo jít o uchopení moci, ale o její ovlivňování zezdola (či ještě lépe o přesun rozhodovacího procesu na nižší úroveň – na ty, kterých se rozhodnutí skutečně dotýká). A pokud najednou změnili názor a naplnili tak přesně to, co o nich po celá léta jedovatě šířil Václav Klaus: „Ekologové nejsou bojovníci za čisté studánky, ale lidé s odlišným světonázorem, kteří naopak otázku čisté vody zneužívají ke zcela jiným cílům a zcela jiným ambicím.“ (Lidové noviny, jaro 2002). Měli by se proto důsledně rozhodnout buď pro jedno, nebo pro druhé. K boji o politickou moc jsou zde politické strany, ne ekologická hnutí.
Tmavozelený proud bezpochyby ví, že ekologické hnutí je jednou z jeho hlavních cílových skupin (ať už jako voliči či potenciální straníci) – proto ta snaha působit navenek dojmem, že jej reprezentuje. Ba co víc, dokonce se s těmito iniciativami chce přímo překrývat. Bohužel hrozí, že výsledkem této pokrývací činnosti bude nejen prolomení konvenčních představ o stranictví, ale i představ o ekologických aktivistech jako o nezávislých osobnostech nesvázaných žádnou politickou stranou.
Not in my backyard – ne na mém dvorku (jinde ano)
Duchovní otcové Tmavozelené výzvy se nikterak netají tím, že svůj podnik rozjeli s jasným cílem zajištění koordinovaného vstupu dostatečně početné skupiny nových členů do SZ tak, aby zde mohli v krátkém časovém horizontu uskutečnit zásadní změny – personální, organizační i programové. Nikoliv tedy dlouhodobá práce v rámci strany, ani „vstup do SZ, aby se zapojili do politického života ve svých obcích a následně ve vyšších územních celcích“, jak píše Dušan Lužný (Sedmá generace 12/2002, „O škodlivosti jednobarevnosti“) – i když v ojedinělých případech tomu tak opravdu může být. O obecný jev se ale (i z důvodu značné pracovní vytíženosti většiny členů „Zelené padesátky“ v jejich vlastních organizacích) určitě nejedná. Koneckonců o zapojování se do politického života na obecní úrovni není ani samotná Tmavozelená výzva. Naopak před nebezpečím, že byste se museli vůbec nějak angažovat, vás uklidňuje: „V minimální podobě stačí pouze přijít jednou za rok na členskou schůzi a tam rozumně vystupovat a hlasovat.”
Ponechejme teď stranou otázku, jak je možné „vystupovat a hlasovat rozumně“, nepřesahuje-li vaše aktivita v SZ návštěvu jednoho sjezdu za rok. Neztrácejme čas slovíčkařením, zda-li jde o převrat, puč či reformu a podívejme se raději na to, zda-li by protagonisté Tmavozeleného proudu s takovouto snahou měli šanci uspět ve svých vlastních organizacích. Odpověď je jednoduchá – v žádném případě neměli.
Hnutí DUHA, kde se angažuje či donedávna angažovala řada z nich (Jakub Patočka, Jan Beránek, Martin Ander, Dušan Lužný) se proti potenciálnímu pokusu o náhlý vstup celé skupiny nových „aktivistů“, kteří by mohli chtít změnu priorit Duhy – například zastavení kampaně proti Temelínu – pojistilo už dávno tím, že prostě žádné členství nemá a možnost ovlivnit cokoliv týkající se organizace hlasováním zezdola (ze strany řadových aktivistů) zde neexistuje – rozhodovacím orgánem je Rada, která volí sama sebe. Takto tvrdě centralistická organizační struktura bývala paradoxně odůvodňována přesně tím, co nyní dělá Tmavozelený proud – hrozilo, že by takový nábor nových členů zorganizoval sám ČEZ či uhelná nebo těžařská lobby a mohli by tak změnit poměry v Duze dle svých představ a zájmů.
NESEHNUTÍ Brno, které spoluzakládal Martin Ander, se proti takovýmto snahám, jež skutečně mohou hrozit, pojistilo jinak. Aby se člověk mohl stát jeho členem (resp. „osobou s hlasova-cím právem“), a tak volit a být volen do rozhodovacího orgánu (Rady NESEHNUTÍ), musí se nejdříve po dobu tří měsíců aktivně podílet na činnosti organizace, a teprve potom o udělení hlasovacího práva rozhodují ostatní členové. Většina tmavozelených by zde tedy pravděpodobně se svou „angažovaností“ v podobě hlasování jednou ročně na sjezdu neuspěla.
Škoda, že podobně předvídavá nebyla před deseti lety Levá alternativa (LA), kde působili další ze Zelené padesátky (Pavel Pečínka, Dušan Lužný, Petr Uhl). Právě ta se nakonec stala obětí téměř identického postupu, což nakonec skončilo jejím rozkladem. „Na konferenci LA 7. března 1992 se do dejvického Divadélka v suterénu dostavila řada jejích čerstvých členů, většinou anarchistů. Byli do LA narychlo přihlášeni proto, aby na schůzi hravě přehlasovali umírněné.“ (Pavel Pečínka, „Pod rudou vlajkou proti KSČ“).
Pokud tedy iniciátoři Tmavozelené výzvy své vlastní organizace před léčebnou kůrou, kterou nyní ordinují SZ, pečlivě zabezpečili, připadá jim jejich nynější postup férový?
Moje zlatá řemesla
Dalším problematickým bodem tmavozelených snah je vedle jejich spojování s ekologickým hnutím a vedle volby prostředků k dosažení cílů dle mého názoru také to, jak někteří její protagonisté vystupují na veřejnosti – ve svých článcích a dopisech s tematikou SZ, otiskovaných jak v denním, tak v „okrajovém“ tisku (Literární noviny, Sedmá generace). Podobně jako Pavel Franc v Sedmé generaci číslo 10/2002 i já se domnívám, že definovat (a podepisovat) se čistě podle náhlé potřeby jednou jako ekolog, podruhé jako novinář, jindy jako politolog či politik s sebou přináší nebezpečí manipulace se čtenáři.
V případě tmavozelených to doslova bije do očí. Nemyslím si, že je poctivé psát do médií příspěvky propagující či obhajující aktivity Zelené padesátky a zároveň cudně tajit, že jsem sám jedním z motorů těchto snah. Argument, že čtenáři to stejně musí vědět, možná platí ještě tak u článků pro Sedmou generaci, ale určitě ne u dopisů pro MFD („S Vlašínem do Evropy“, dopis Pavla Pečínky, 30. 11. 2002) a Lidové noviny („Reforma Straně zelených prospěje”, dopis Pavla Pečínky, 19. 12. 2002). To, že se pod ně většinou podepisuje jako politolog, jim navíc dodává zdání nezávislosti a objektivity, protože s čím jiným by se toto akademické označení mělo pojit?
Podobné tendence lze najít u Jakuba Patočky v Literárních novinách, kde také nebylo (minimálně zpočátku) jasné, že svými pozitivními články o Straně zelených propaguje především sám sebe, či u části redakce Sedmé generace, kde v záplavě článků o zkaženosti současného vedení a členské základny SZ tak trochu postrádám vyjádření někoho, kdo je v SZ, ale zároveň není v Tmavozeleném proudu. To samé co o označování se za politologa totiž platí i u slov jako ekolog a novinář. I u těch se přece automaticky předpokládá nezávislost na stranických a politických zájmech.
Neznamená to samozřejmě, že by ekologové a novináři nesměli veřejně projevovat své politické názory, ale pakliže už svou profesi kombinují se stranickou činností, vždy by to měli jasně uvádět. A pokud to nedělají ani u vlastních článků, týkajících se strany, ve které se angažují, pak se čtenářem evidentně manipulují. Odbýt tyto oprávněné výtky tím, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ tak, jak to udělal v Sedmé generaci číslo 11/2002 Karel Jech, se mi nezdá příliš přesvědčivé.
Zjednodušeně by se tyto aktivity daly popsat jedinou větou: Své články do novin prosazuji jako novinář, vystupuji v nich jako politik (= propaguji své politické zájmy) a podepisuji se jako ekolog (či politolog). Je to v pořádku?
Konec ekologických aktivistů v Čechách?
„A právě zde spatřuji asi nejpozitivnější stránku působení politických stran – v jejich schopnosti a nutnosti vzájemné i vnitřní komunikace.“ (Dušan Lužný, „O škodlivosti jednobarevnosti“, Sedmá generace číslo 12/2002)
„Prosíme vás, abyste obsah tohoto psaní pokládali za důvěrný, nemělo by se dostat nikomu kromě adresátů a osob, jež považujete za důvěryhodné.“ (Tmavozelená výzva)
Z příspěvků v Sedmé generaci vyplývá, že pravděpodobnou motivací některých signatářů Tmavozelené výzvy je pocit, že tradiční ekologický aktivismus má své limity a že hnutí jako takové se za posledních 12 let vyčerpalo, a přitom nedosáhlo výrazných úspěchů. Ekologické organizace (případně neziskový sektor obecně) by měly mít oporu ve spřízněné politické straně, která by měla být mj. také zárukou toho, že v Parlamentu jisté zákony (ne)projdou.
Snaha měřit úspěchy či neúspěchy ekologického hnutí je vždy ošemetná a definitivní soudy na toto téma mají spíš než v realitě oporu v subjektivních pocitech toho, kdo je zrovna vynáší. Že ze strany některých tmavozelených zaznívá kritika neefektivnosti dalších ekoaktivistických snah dávaná do kontrastu s růžovou budoucností, kterou má zajistit nová SZ, mě nepřekvapuje. Určitě ne od těch, kteří se jako ekologičtí aktivisté angažovali dlouhé roky a jeví tak už pochopitelné známky únavy a opotřebovanosti, byť jsem byl po celá léta z těch samých úst zvyklý slýchávat o „našich slavných prohrách“ (text Jakuba Patočky, kterým kdysi obhajoval to, že naše úspěšnost se nedá posuzovat podle počtu viditelně vyhraných kauz, ale podle hlubšího působení na společnost) či o nestranické politice vedené zezdola občanskými sdruženími. Koneckonců na změnu názoru má právo každý, jen by si měl uvědomit, že jeho myšlenkové obraty nemusejí nutně provádět spolu s ním i ostatní z ekologického hnutí. Do této kategorie patří vzkaz „jste politicky nezralí“ (Lidové noviny, 16. 12. 2002) určený Janem Beránkem těm z nás, kdo jeho náhle vzplanuté nadšení pro stranickou politiku nesdílíme.
Navíc řada údajných ctností politických stran dávaných do protikladu s „nebezpečnými a špatnými tendencemi ekologických aktivistů“ platí přesně na politiky samotné a skoro bych řekl, že většinu z nich charakterizuje mnohem přesněji než ekoaktivisty, byť se nás ve svém článku „O škodlivosti jednobarevnosti“ Dušan Lužný snaží přesvědčit o opaku. Píše o „někdy skrývaném, jindy naprosto zřejmém pocitu vlastní výlučnosti hraničící s mesiáš-stvím“ – přesně ten bych ale já hledal (a zajisté našel) především u politiků, a ne ekologů, jejichž „vlastní výlučnost“ se projevuje snad tím, že se snaží do svých aktivit zapojovat dobrovolné sympatizanty z řad široké veřejnosti, čímž se o tuto svou údajnou výlučnost sami připravují. Stejné je to s „apriorním přehlížení jiných názorů“ a s „neschopností vedení dialogu“. Jak moc se na názory současné členské základny Strany zelených ohlížejí aktivisté Zelené padesátky? Je dialogem se současným vedením snaha o puč? O „pozitivní stránce vnitřní komunikace politických stran“ dostatečně vypovídá citovaná pasáž z Tmavozelené výzvy.
Ekologickému hnutí se zajisté dá řada věcí vytýkat, bohužel mám ale u některých diskusních příspěvků (u těch, kde je toto téma spojováno s událostmi v SZ poslední dobou už tradičně) problém občas rozlišit, kdy se ještě jedná o konstruktivní kritiku s cílem ekologickému hnutí pomoci se z jeho neduhů vyléčit a kdy o snahu přesvědčit ty z nás, co ještě nevstoupili, že naše dosavadní snahy nikam nevedou a že je zapotřebí rozšířit řady Indiánů.
Na závěr bych rád zdůraznil, že proti dlouhodobé a demokratické reformě Strany zelených nic nenamítám a spolupráci s jejími zastupiteli považuji v řadě případů za užitečnou.
Příspěvek vyšel v časopise Sedmá generace č. 1/2003.
|
|
