O škodlivosti apolitického aktivismu
 12. 12. 2002, Karel Jech
Pavel Franc ve svém příspěvku otevřel ožehavé téma. Bohužel však ne zrovna šťastným způsobem.
Ekologické hnutí (i ostatní občanské aktivity) v posledních letech od listopadu 89 vykonalo ohromné množství práce. Otázkou ale zůstává, s jakým efektem. Listoval jsem před časem časopisem Nika, jeho archivem. Měl jsem totiž odpovídat na anketní otázku: „Jak hodnotíte 20 let časopisu Nika?“. Musím se přiznat, že mi z toho bylo smutno. Ve 20 let starých číslech se vyskytovala naprosto stejná témata jako dnes. Stejné to bylo před 15, 10 i 5 lety. Stejné je to v letošních číslech. Stále se píše o dálnici přes České středohoří, Temelínu, kanálu Odra-Dunaj-Labe (nyní o části – stupně na Labi), spalovnách odpadů, o Pálavě, o dálničních obchvatech Prahy a Plzně, přístupu k informacím a rozhodovacímu procesu. Snad jen jaderná výtopna v Plzni zmizela. Chci tím říci, že nevidím velkou množinu úspěchů ekologického hnutí, jakou vidí Pavel Franc, potažmo Egon Bondy.
Jistá taková množina úspěchů určitě existuje, je nutné od ní však odečíst množinu úspěchů, které byly dosaženy ve spojenectví s politikou, resp. s politiky. Zejména s politiky, kteří měli úzkou vazbu na ekologická hnutí a občanské iniciativy. Měli bychom mít na paměti, že Moldan, Dejmal, Vavroušek, Bursík a nakonec i Ambrozek a Seitlová byli členy ekologických organizací (i několika) a zároveň byli členy politických stran (někteří i několika). A bez nich, bez jejich práce by dnes třeba nebyly podmínky pro činnost EPS, pro vymáhání práva životního prostředí. A stejně tak bychom si měli pamatovat, jaké postavení v ekologických organizacích měli (předseda, zakladatel, editor časopisu…) a jaké postavení měli v rámci svých stran – tedy stručně: marginální, černá ovce, bílá vrána, exot… (to vše nikoli v uvedeném pořadí).
Spojení ekologických (i ostatních občanských) aktivit s politikou je naprosto nezbytné pro prosazení cílů, ať již zájmů ekologických, tak i občanských. Témata předkládaná občanskými iniciativami jsou totiž navýsost politická. A chápejme prosím politiku jako ochranu a prosazování zájmů a správy věcí veřejných, nikoliv jako zprofanované partajničení a korytářství.
Občanský aktivismus bez spojení s politiky (resp. s politikou) má své limity. Může například účinně prosazovat průchod práva v konkrétních (a přiznejme si, že několika či několika desítkách) kauzách. Velmi omezené jsou však jeho možnosti ve změně a tvorbě právního, etického a ekonomického rámce. Zde má politik větší šanci. Nevidím důvod, proč by přitom neměl využívat podnětů občanských iniciativ.
Obávat se, jako Pavel Franc, „vyprázdnění témat občanského sektoru“ – to je buď nedostatek vlastního sebevědomí, nebo pokus o zakonzervování stavu, kdy jsou ekologické a občanské iniciativy ve svém ghettu.
Francova výtka Jakubovi Patočkovi, že se angažuje ve více rolích, se pak dá do češtiny přeložit také jako „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“.
Myslím, že pokus vstoupit do Strany zelených a postavit se jí do čela je zcela pragmatickým a legitimním pokusem, jak v Čechách vytvořit jazýček na vahách mezi dosavadními politickými aktéry. Můžeme si ještě pamatovat, jak Václav Benda se svými pár poslanci cvičil s vládou, jak Hans-Dietrich Genscher a jeho FDP léta ovlivňoval německou politickou scénu.
Tady je dnes šance vytvořit autentickou stranu s ekologickou prioritou a postupně se Stranou pro otevřenou společnost, Sdružením nezávislých a integrací dalších malých stran se pokusit o změnu politické scény a politické kultury v ČR.
Francův text však spíše směřuje k polarizaci společnosti na „hodné“ aktivisty, kteří mají vždy svou průzračně čistou pravdu, a „zlé“ aktivisty, kteří se zapletli se špinavou politikou.
Můžeme si tedy vybrat: buď jednou za čtaři roky jít volit a přitom nevědět koho, volit nejmenší zlo a nadávat na poměry (to vše u vědomí nevymahatelnosti předvolebních slibů) a být nezávislým aktivistou a občas se pokusit podstrčit poslanci, který si najde chvilku, svoje poznámky k návrhu zákona, občas jít k soudu a léta čekat na prosazení zákona… Tato cesta vede k frustraci. Nebo se zkusit dostat do aktivní politiky na všech úrovních, zkusit prosazovat ekologická témata do všech sektorálních politik, rozpočtů, prosazovat ekologickou výchovu, změnu hodnotové orientace společnosti a být v ohrožení korupce, být terčem nátlaku a mediální pozornosti… I tato cesta vede k frustraci.
Zvolil jsem si tu druhou.
Karel Jech
ředitel obecně prospěšné společnosti; člen Strany zelených
(Článek původně vyšel v časopise Sedmá generace 11/2002)
|
