Měli by aktivisté nevládních organizací vstupovat do politiky?
 16. 1. 2003, Jan Beránek vs. Martin Prokop
Jan Beránek
Dřív než jasně odpovím „ANO“, musím upřesnit téma, o kterém diskutujeme. Určitě bychom se obratem shodli na tom, že obecnému zájmu ani občanům nijak neprospěje, když se například charismatický šéf televize Nova rozhodne vybojovat pro sebe vstupem do špičkové politiky osobní výhody, kterých by v komerčním světě nedosáhl. I takto lze, přísně vzato, vykládat obsah podivného sousloví „aktivista nevládní organizace“ a chápat pojem „politika“.
Nejde mi o samoúčelné pitvání pojmů – jiným už méně absurdním příkladem může být třeba úspěšný tlak mysliveckých sdružení na to, aby zákon potvrdil myslivcům právo střílet bez povolení na cizích pozemcích, lovit chráněné druhy zvěře a na veřejných prostranstvích používat smrtící zbraně, aniž by prošli psychologickými testy.
Abychom se vyhnuli sporu příliš obecnému, navrhuji zúžit výraz „aktivisté nevládních organizací“ na občany, kteří se ve spolcích a sdruženích angažují pro veřejně - nikoliv osobně či vzájemně - prospěšný zájem. Mohou to být představitelé organizací, které se namátkou: snaží pomáhat zdravotně postiženým a sociálně slabým spoluobčanům, hájit lidská práva, chránit historické památky, kultivovat vysílání veřejnoprávní televize nebo prosazovat lepší životní prostředí.
Pojem „politika“ si nevykládejme vulgárně hospodsky jako synonymum a priori nemorálního světa, kde se pouze záludně bojuje o koryta a o moc a který je vyhrazen zavrženíhodným existencím (jež jsou beztak loutkami jiných, ještě mocnějších zájmů); světa, který s běžným životem slušného člověka nemá nic společného. Není to ani svět vyhrazený politickým partajím, aparátčíkům a nudným schůzím. Slovo politika se ve slovníku spisovné češtiny vykládá jako činnost při péči o nejrůznější veřejné záležitosti a myslím, že je správné snažit se mu takový obsah udržet.
Chápeme-li tedy slovem „politika“ správu veřejných věcí, pak není pochyb o tom, že řada občanských sdružení vstoupila do světa politiky už ve chvíli svého vzniku. Snaží se prosazovat určité veřejné zájmy a ovlivňovat rozhodování o věcech, na kterých jim záleží. Chtějí-li dosáhnout co nejlepšího výsledku, pak přirozeně hledají způsoby, jak k tomu získat co největší prostor. Snaží se pro svoji dobrou věc získat vliv – neboli politickou moc.
Občanská sdružení k tomu tradičně používají široký soubor metod. Můžeme si je vybavit na příkladu jedné z nejvýraznějších kampaní u nás, vedené k jaderné elektrárně Temelín: od informování občanů prostřednictvím vlastních tiskovin či besed po propírání případu ve sdělovacích prostředcích; od vznášení připomínek v úředních řízeních po právní žaloby; od organizování veřejných protestů přes petiční akce po úsilí vyvolat referendum. V neposlední řadě sem patří aktivní lobbying – snaha získat na svou stranu politiky, kteří přímo rozhodují.
Zde se dostáváme nejblíž tradičnímu vnímání „politiky“ – sféře běžně vyhrazené „politikům“ a politickým stranám. Proč by občanské iniciativy neměly usilovat o to, aby také ony ovlivňovaly rozhodování přímo a nebyly odkázány na tu větší, tu menší – zpravidla však velmi nízkou a vratkou – ochotu politiků řídit se názory a informacemi, které jim snaživí občané předkládají? Nemají snad tyto iniciativy srovnatelné předpoklady prospívat veřejnému zájmu jako ti lepší z našich politiků?
Dosud měla Tvoje i moje politická práce těžiště na půdě občanské iniciativy. Někteří z nás se ale – vedení snahou prospívat veřejnému zájmu – angažují i v obecních či městských zastupitelstvech. Znám také několik představitelů občanských iniciativ, kteří jsou zároveň členy krajského zastupitelstva. Nevidím upřímně důvod, proč by se měl z této posloupnosti a logiky věci vyjímat celostátní parlament. Ostatně tam už několik poslanců, kteří jsou zároveň významnými činiteli některých občanských sdružení, sedí. Proč se nesnažit o to, vstoupit také do této části veřejného prostoru? Vnímám to jako konzistentní součást našeho úsilí posílit vliv občanských iniciativ na rozhodování. Shodneme-li se v tom, že demokracie je žádoucí model uspořádání společnosti, musíme přece hledat způsob, jak ji oživit a obnovit, aby znovu plnila svoji funkci – neboť je patrné, že pokud je odkázána pouze na tradiční struktury v mnoha ohledech svoji legitimitu ztrácí. V tom je nezastupitelné úloha občanských iniciativ.
Parlament nicméně zůstane jedním z klíčových míst, kde se demokracie uplatňuje. Parlament nemá být vyhrazen pouze zavedeným politickým stranám, jejichž poslanci dnes příliš často hájí osobní či skupinové zájmy namísto zájmů veřejných. Pokud se chceme vymezit vůči špatné politice, musíme pomyslnou dělící čáru vést jinudy. Zřetelná hranice nechť jasně odliší ty, kteří veřejným -- nebo-li politickým) -- vystupováním hájí osobní či skupinové zájmy,na místní, krajské nebo parlamentní úrovni – a mezi těmi, kdo prosazují upřímně a otevřeně zájmy veřejné.
Tradiční způsoby občanských iniciativ, které sahají nejdále k lobbyingu poslanců v jednotlivých případech, příliš často selhávají. Je myslím na občanech a jejich občanských iniciativách, aby na půdu parlamentu začali důrazněji promítat veřejné zájmy, a to i svým přímým zastoupením. Právě v tomto prolnutí občanských iniciativ a parlamentní politiky vidím základ nové demokracie, o níž bychom se měli ve veřejném zájmu pokoušet.
Martin Prokop
Souhlasím s tvým návrhem vymezit si nejprve pojmy a rovnou dodávám že mi sedí tvoje definice „aktivisty“ jako občana, který se ve veřejném zájmu angažuje v nevládní organizaci.
Souhlasím rovněž, že pojem „politika“ lze definovat široce, jako aktivní účast občanů ve státním životě, při ovlivňování obecných společenských záležitostí. Já ale nepolemizuji s angažmá v politice tohoto druhu. Činností při péči o nejrůznější veřejné záležitosti se přece nevládní organizace už zabývají – řada veřejných problémů by se vůbec neřešila bez jejich účasti na „správně věcí veřejných“. Kvůli tomuto druhu politiky přece nemusela být vzkříšena z mrtvých Strana zelených. Co je předmětem našeho sporu je politika v užším slova smyslu. Můžeš říct vulgárním, nicméně takovém, jak ji většina lidí obecně chápe - politika parlamentní. Ta záludným bojem o koryta a o politickou moc bezesporu je už od antického Říma a obávám se, že vzhledem ke slabosti lidského pokolení také navěky bude.
Nyní, když jsme si vyjasnili, jak rozdílně chápeme klíčové termíny, je na místě, abych vyjádřil svůj názor, který mám obhajovat. Nuže – nejsme proti existenci Strany zelených (a jsou mi sympatické i mnohé její politické cíle) a nejsem rovněž proti angažmá aktivistů na komunální úrovni, kterou, alespoň v menších obcích, považuji spíše za lokální aktivismus svého druhu než za politiku. Nesouhlasím však s tvým tvrzením, že by český nevládní sektor měl usilovat o „prolnutí občanských iniciativ a parlamentní politiky“ a že by v zájmu posílení své moci měly „nevládky“ usilovat o to, aby také ony ovlivňovaly rozhodování přímo, jako to činí volení politici. To považuji za omyl, který může nevládnímu sektoru v důsledku spíše uškodit, než jej posílit.
Předpokládejme, že se Strana zelených dříve či později obrodí, zbaví se alespoň většiny svých členů spojených s její obskurní minulostí a vstoupí do parlamentu. Ačkoliv optimistické vize některých programových tahounů Strany zelených hovoří o tom, že s příchodem strany do Sněmovní ulice dojde k proměně kultury parlamentní politiky, nemám nejmenší pochybnosti, že tomu tak nebude. Naopak. Tak jako po nedávných komunálních volbách se strana Zelených ocitne před dvojím rozhodnutím. Buď se přizpůsobí a bude se podílet na normální parlamentní politice, vstupovat do dlouhodobých či krátkodobých koalic, činit kompromisy a hlasovat v rámci parlamentních „obchodů“ – pro usnesení o věcech, pro které by tu lidskoprávní, tu ekologičtí či sociální aktivisté ruku nikdy nezvedli. Za to může získat místa ve vedení výborů, předsednictvu parlamentu, pokud neztratí přízeň voličů, možná i koaliční potenciál. Zkrátka onu politickou moc, o niž hovoříš. Nebo se Zelení ocitnou v úplné politické izolaci a nebudou schopni naplnit svoje politické cíle.
To vše bych považoval za normální, politika prostě je taková. Pokud Zelení přinesou a obhájí nová, progresivní témata, může být jejich vstup do politiky přínosem. Já jenom říkám – nesnažme se propojit v očích médií a veřejnosti Zelené a nevládní hnutí. Ponechme Zeleným jejich politickou moc i jejich kompromisy (a časem i skandály) a nevládnímu sektoru jeho bezmoc, ale – relativní – čistotu metod. Jeho možnost kompromisy nedělat, být radikální a nepříjemný. Ponechme nevládnímu sektoru možnost zůstat na partajním systému nezávislou struktura, které má strany kontrolovat a v případě potřeby „tepat“ a nikoliv usilovat o prolnutí se s nimi. Aktivisté, kteří vstupují do politiky by neměli tvrdit, že jsou poslanci-aktivisty. Měli by „nevládkám“ pomáhat, ale nenutit se do dvojí role, z nichž ta druhá, pozice politika, tu první nutně převáží. To jsme přece mohli pozorovat u našich bývalých i současných ministrů životního prostředí, bez ohledu na to kolik průkazek různých sdružení měli mezi doklady.
To je také určitá odpověď na tvoji otázku, proč by občanské iniciativy neměly usilovat o to, aby také ony ovlivňovaly rozhodování přímo a nebyly odkázány na ochotu politiků jim naslouchat. Místo nevládních organizací je jinde, než tam, kde se přímo rozhoduje. Sám pojem nevládní iniciativa, přece znamená skupinu lidí, která ne-vládne. Angažmá v parlamentní politice rozšíří možnosti prosazovat naše témata, pokud bude víc poslanců politických stran ochotných naslouchat nevládním aktivistům. Neměli bychom se ale spojovat s jednou z nich, vyslovovat ji paušální podporu a dobrovolně se vzdávat toho, co je na nevládním sektoru v časech stále intenzivnější ekonomické a politické globalizace to nejcennější – nezávislost na mocenských strukturách státu.
Jan Beránek:
přemýšlím, na čem zakládáš své důrazné tvrzení nemám nejmenší pochybnosti o tom, že ani Strana zelených nedokáže proměnit parlamentní politiku. Pochopitelně Strana zelených – ani žádná jiná strana sama o sobě – nedokáže změnit zaběhnutý systém skokem. Přesto se asi shodneme, že bez podstatné změny současné parlamentní politiky nedokážeme řešit zásadní civilizační a ekologické problémy, před kterými stojíme: klimatické změny a jadernou energetiku, migraci a soužití rozmanitých kultur, propastnou chudobu většiny lidí na zemi, či z demokratické kontroly vymknutý nárůst moci globálních korporací. Tradiční politické mechanismy a kultura našich parlamentních stran na ně nedokáží reagovat a nabídnout odpovídající řešení a vizi – i nejpokrokovější návrhy, které slyšíme z parlamentních řad, zřídka sahají dál než k plnění minimálních závazků plynoucích pro Českou republiku ze vstupu do Evropské unie.
Zdá se mi chabé pronášet lidová moudra o tom, že „politika je prostě taková“. Myslím, že je naší velkou odpovědností o potřebné změny v parlamentní politice přinejmenším usilovat. Protože jen z lokální úrovně a z pozice občanských sdružení se nedokážeme se zmíněnými problémy vypořádat, nezbývalo by nám totiž nic než logicky dokončit Tvoji tezi: a není nejmenší pochybnosti o tom, že se tyto problémy nepodaří vyřešit.
Občanské iniciativy, pokud nechtějí takto rezignovat, mají dvojí volbu. Buď se spokojí s tím, že jejich rolí je pouze „tepat“ politické strany, občas se jim podaří s ohromným úsilím prosadit něco dílčího, ale především budou dbát na sebe: aby nevystoupily ze svého světa - Tvými slovy - „bezmoci a čistoty“. (Přitom toto vymezení je pochybné, protože i mezi občanskými iniciativami je hodně rozšířené kompromisnictví a nedostatek odvahy přinášet nepopulární témata). Nebo jim půjde především o prospěch věci a nevyhnou se potřebě aktivně formovat i parlamentní politiku – vidět v ní jeden ze svých nástrojů. V mé koncepci nové demokratické politiky se jedná o jakousi symbiózu: politická strana – i opoziční – vždy může přinejmenším rozšiřovat prostor pro působení občanských iniciativ, a ty naopak potom mohou své větší síly využít k většímu tlaku na prosazení ekologických, sociálních či jiných veřejných zájmů. Myslím tedy, že by občanské iniciativy neměly v takovéto politice vidět své ohrožení, nýbrž spojence, a samy se účastnit její tvorby. A to nikoli nutně pouze ve Straně zelených, i když právě ona dnes zřejmě skýtá největší možnosti.
Martin Prokop
Myslím že jsme našli jádro našeho sporu. Shodneme se na tom, že existence strany, hájící minoritní témata, může být ku prospěchu nevládnímu sektoru. Lišíme se vlastně hlavně v pohledu na to, co tato nová politická struktura společnosti přinese. Ty do ní vkládáš naději na změnu kultury současné parlamentní politiky, já ve způsobilost Strany Zelených dosáhnout takového cíle nevěřím. Rozhlédni se po světě a prozkoumej úroveň parlamentní politiky zemí obecně pokládaných za nejdemokratičtějších. Jejich politická kultura je vyšší o řád, žádná z nich se ale nestala základem pro řešení nejpalčivějších civilizačních a ekologických problémů. Stejný boj o moc, populismus, technokratismus a byrokracie, i korupce je zde požehnaně, i když méně než v našem Kocourkově.
Pak tu máme utopistické experimenty, založené na důvěře v lepší stránky člověka. Všechny skončily špatně – v horším případě velkým krveprolitím a diktaturou. Strana Zelených nebude podle mě prvním, který se podaří, protože není shromážděním svatých. Jste normální lidé a jsou mezi vámi tací, kterým ostré lokty a touha po moci není cizí. Až se dostanete do parlamentu, budete pro podobné typy spíše ještě atraktivnější, než naopak.
Myslím že typickou vlastnost, kterou si Zelení přinesli z nevládního hnutí, je definovat si velikášské cíle – jako je „proměna Evropy v postimperiální velmoc, která bude udávat tón celému světu“ – s lehkostí, kterou člověku dává stav, kdy vůbec nepřemýšlí, zda lze takových cílů dosáhnout. Na vaší kandidátce nečtu Borovský, Masaryk a Ghándí, ale veterán kavárenských diskusí, podržtaška různých hlavounů a kariérní úředník. Bude mi sympatičtější, když se Zelení budou prezentovat jako politické uskupení, které usiluje být lepší politickou stranou, než jako hnutí s ambicí vytvořit novou demokratickou politiku. V minulých volbách jsem volil Zelené, i když jsem věděl, jací jsou mezi nimi lidé, protože jsem volil nejlepší politickou stranu ze stávající nabídky a ne legii vykupitelů, kteří zachrání naši prohnilou civilizaci.
Pravidla současné parlamentní politiky jsou nastavena tak, že neumožňují dosáhnout úspěch bez kompromisů a na změnu těchto pravidel Strana Zelených v současnosti nemá. To není lidové moudro, je to realistické konstatování skutečnosti. Když umožníš, aby se nůžky mezi tebou proklamovanými ideály a syrovou skutečností rozevřely příliš, jsi krok od toho své příznivce zklamat a jejich přízeň ztratit.
Jan Beránek
je správné, aby politické strany stejně jako občanské iniciativy formulovaly velké cíle, své vize. Například: mít novou vizi pro Evropu, hledat pro ni pozitivní smysl a pokoušet se jí ho vtiskovat. To jistě není něco, co občanům slibujeme uskutečnit do příštích voleb, ale je to nezbytný programový základ; perspektiva, s jakou budeme nahlížet na konkrétní otázky v každodenní práci. Bez takové vize je jakákoliv politika, a to i ta na úrovni občanských iniciativ, povrchní a nepevná.
Naše diskuse nicméně neměla být sporem o Stranu zelených, ale o přínos a potřebu vstupu občanských iniciativ do parlamentní politiky obecně. Respektuji, že se Ti ani Strana Zelených nelíbí, i když s radostí registruji, žes ji do debaty uvedl Ty, a to jako příklad strany, která má k Tvému ideálu nejblíže. Nelíbí-li se Ti, dobrá – tedy od ní abstrahujme. Rád bych však slyšel, jak si představuješ uskutečnitelnou cestu k řešení problémů, o kterých jsem se zmínil a které nám oběma leží na srdci. Co by měly občanské iniciativy dělat, pokud nemají zůstat v sice čisté, ale v poněkud okrajové roli "hlídacích psů" mechanismů, jež jsou podle Tebe nenapravitelně špinavé, a navíc neumožňují prosadit nezbytná řešení?
Myslím, že nic není jen čisté, nebo jen špinavé. Ani občanské iniciativy, ani politické strany. A je myslím zodpovědnější dát přednost tomu, abychom se –třeba i s rizikem „pošpinění“ vlastního jména – pokoušeli obsah i mechanismy parlamentní politiky očišťovat, než lamentovat nad její zkažeností. Nevidím žádný rozumný důvod, proč by se úsilí občanských iniciativ o prosazování obecných zájmů mělo zastavit před půdou parlamentu. Prolamování bariér mezi stranickou a občanskou sférou veřejného prostoru je podle mne nadějným pokusem o oživení politiky a o její adaptaci pro v mnoha ohledech radikálně novou situaci dnešního světa. Je to potřebný, i když nikoliv zaručeně úspěšný pokus o novou demokracii.
Martin Prokop
Je zřejmé, že jsme měli otázku, nad kterou jsme diskutovali, formulovat jinak. Na tu stávající mohou odpovědět kladně. Proč by aktivisté nemohli kandidovat? Neměli by nekale využívat úspěchy „nevládek“ a budovat si zadarmo popularitu na tématech, jichž nejsou nositeli. Pokud se předtím v nevládním sektoru angažovali výrazně, neměli by trvat na to, že ve své osobě slučují aktivistu a poslance a už vůbec by se neměli prezentovat ani nepřímo jako „vyslanci“ nevládních organizací v parlamentu.
Na otázku „Měly by nevládní organizace usilovat o prolnutí občanských iniciativ a parlamentní politiky“ odpovídám ne. Nevládní sektor by měl fungovat nezávisle na politických stranách jakékoliv barvy. Nevládní organizace mají ve společnosti své vlastní místo a poslání. Pokud si ta která strana vezme za své téma, které se snažím z pozice aktivisty prosazovat, uvítám to, poskytnu ji veškeré informace, ale nebudu ji za to dělat před voliči reklamu, protože pokud partaj zítra otočí, obrátí se má naivita proti mě. Měli bychom zůstat nezávislí, neboť není vyloučeno, že okamžik, kdy budou moci občanské iniciativy důrazně prokázat smysluplnost své existence ještě přijde. Pak by neměla jejich aktivity paralyzovat závislost na politických dohodách jakékoliv politické strany.
|
