Komentáře a úvahy:
Mnoho povyku pro nic?
 10. 2. 2003, Vojtěch Kotecký
Člověka by ani nenapadlo, že vztah ekologických organizací a Strany zelených může vyvolat takovou pozornost, nevidět to v Sedmé generaci i jinde černé na bílém.
Hodlám v příštích několika odstavcích kritizovat obě strany sporu, neboť neuměřené jsou argumenty ozývající se z obou z nich. Nechci se však dostat do role alibisticky neutrálního kibice, pozice stejně oblíbené mezi českými komentátory jako nanicovaté. Proto předesílám, že ve věci samotné sympatizuji se straníky. Soudím, že osobní angažmá některých současných i bývalých špiček českých ekologických organizací v budování konkurenceschopné Strany zelených je správné.
No a co?
Proč vlastně to rozčilení v táboře kritiků? Vadí jim už samotná možnost, že by některý z lídrů neziskových sdružení rozmnožil obsah svých kapes o stranickou legitimaci. Ale na tom přece není nic špatného a především – nic zvlášť pozoruhodného.
Nemám ani tušení, zda některý z mých západních kolegů platí členské příspěvky politické straně. Slyšel jsem také kdysi v docela jiné souvislosti, že generální sekretář European Environmental Bureau, bruselské lobby evropských ekologických organizací, je řadovým členem holandské sociální demokracie. Patrně by se našlo mnoho dalších případů. Ale dozvídáme se o nich obvykle jen náhodou. Sotva někoho napadne se tímto tématem zaobírat.
Ani mezi bossy českých dobročinných organizací by nešlo o nic mimořádného. Předseda Sdružení nájemníků je léta poslancem ČSSD. Lidovci svého času na post lídra čtyřkoaliční stínové vlády nominovali šéfa katolické charity. Nikdo by se patrně třikrát nepodivoval řekněme nad ochotou ředitele iniciativy vystupující proti potratům zapsat se na parlamentní kandidátku křesťanských demokratů.
Zvláště bizarně zní výtky lidem, kteří třeba jen v minulosti pracovali na čelných postech v ekologických organizacích a nyní se netají zájmem vážně se ucházet třeba o poslanecké křeslo: „Neblahý trend propojování nevládního sektoru s politickými strukturami započal a brzy přinese své ovoce,“ zní temným tónem varování (Pavel Franc). Do důsledku domyšlená logika tohoto argumentu před námi otevírá pozoruhodný svět svého druhu apartheidu, který jej dělí na takzvaný neziskový sektor a zbytek. Lidé z neziskového sektoru nechť při změně zaměstnání hledají práci pouze v neziskovém sektoru, pro organizace z branže platí totéž vice versa.
Práce v občanských sdruženích, iniciativách, spolcích či nadacích není žádný zvláštní typ zaměstnání, který by a priori vylučoval angažmá v politické straně. Přinejmenším ne o nic více než řekněme post úředníka, novináře nebo učitele.
Konflikt zájmů
Ohrazení se však zaslouží rovněž ti straníci, kteří soudí, že vůbec není co řešit. Ať si řekněme ředitel Hnutí DUHA je třeba poslancem nebo předsedou politické strany, na tom vůbec nesejde, tvrdí (Jakub Patočka). Do krajnosti vyhnaný příklad přitom neužívají jen z furiantství. Nic se neděje, ani pokud se mezi členy zařadí i většina jeho podřízených, dodávají. Mezi rolí aktivisty, novináře a politika je volný přechod. K jednomu veřejnému angažmá prostě jen přibude druhé, tak kde je problém?
Za prvé na okraj poznamenejme, že průnik mezi partajemi a dalšími institucemi veřejného života problém občas skutečně představuje. Modelovým příkladem je personální i finanční angažmá odborů v sociálně demokratických stranách: tři čtvrtiny poslanců německé SPD tvoří odboráři a 90 % příjmů britské Labour Party pochází z kasy odborových centrál. Levice vinou této historicky veskrze přirozené aliance přinejmenším neumí férově vážit mezi bezesporu legitimní sociální ochranou dělníků a jinými veřejnými zájmy v okamžiku, kdy se tyto dostanou do sporu. Mezi kongresmany za americkou Demokratickou stranu jsou detroitské odbory nesrovnatelně účinnější lobby za zájmy automobilek než automobilky samotné. A mají výsledky.
Klíčem ke sporu je ovšem otázka, zda vzniká konflikt zájmů. Ovšemže ano.
Kupodivu tato odpověď z debaty nijak zřetelně nevyplývá, ačkoli je nabíledni. Mohou za to obě strany sporu. Liší se totiž pouze v tom, zda střet zájmů nacházejí. Vzácně se však shodují v klíčové otázce, kde jej hledat: bohužel jej však nalézají úplně jinde, než kde ve skutečnosti je.
Opravdu netřeba spatřovat konflikt zájmů u bosse zelené organizace, který sedí v Poslanecké sněmovně a hlasuje ve prospěch ekologických zákonů. Na rozdíl od poslancujícího šéfa spalovny odpadu nebo člena představenstva elektrárenského koncernu (užijeme-li dva příklady z nedávné české minulosti) totiž nesměšuje soukromý byznys a společný stát, nýbrž dvakrát hájí veřejný zájem. Maximálně mu hrozí, že podobně jako sociálně demokratičtí odboráři nebude na dilemata, před kterými stojí, hledět s dostatečným nadhledem a nezaujatě. Dlužno však poznamenat, že na rozdíl od odborů ekologické organizace nehájí skupinová práva či privilegia svých členů, nýbrž veřejný zájem, ze kterého nezískají o nic více než zbytek společnosti.
Prvotřídní střet zájmů ale nastává tam, kde jej diskutující strany překvapivě vůbec nehledají, totiž v opačném gardu. Že po něm všichni a priori pátrají v politice a nikoli zde, dobře ilustruje uhranutí české společnosti stranami. Ve veřejné debatě se jim dostává daleko větší pozornosti než srovnatelně významným sociálním institucím – například právě různým prvkům občanské společnosti. Ukazuje se, že postiženi jsou i lidé, kteří zde sami pracují.
Proč tedy vzniká konflikt zájmů? Představitel, aktivista či pracovník ekologické organizace, který je zároveň politikem, se samozřejmě nikdy neubrání tomu, aby při interních diskusích a rozhodování nebo ve veřejných vystoupeních své straně sem tam nepomohl, třeba v dobrém úmyslu či nevědomky. Tu komentuje činy stranických kolegů, onde hodnotí názory protikandidátů. Spíše než principiální otázka je to problém praktický. Osobní integrita jej zmírní, ale nevyřeší. Kdo věří, že se docela ubrání, pouze dokazuje svoji namyšlenost a neschopnost s odstupem hodnotit vlastní chování.
Ostatní praktická hlediska
Tato diskuse je však pohříchu nanejvýš akademická. Těžko si představit soudnou správní radu ekologické organizace, jež by na vysokou výkonnou – nikoli čestnou – pozici jmenovala řekněme stranického lídra či poslankyni, nebo ředitele, který by tutéž zařadil do stavu svých zaměstnanců. Programový ředitel nizozemských Přátel Země loni anoncoval svoji rezignaci zároveň s veřejným oznámením parlamentní kandidatury na čelném místě zelené listiny. Důvody jsou ještě praktičtější než rizika konfliktu zájmů.
Především vedení dobročinných či veřejný zájem hájících organizací patří mezi zaměstnání, jež s osmihodinovou pracovní dobou věru nevystačí. Člověk, který by svůj čas dělil mezi je a další práci (nota bene potom neméně časově náročné angažmá v parlamentním křesle či vedení politické strany), prostě nebude své úkoly plnit dobře.
Navíc organizace, která dbá na svoji prezentaci, také nemá sebemenší zájem na tom, aby některé ze svých nej-výraznějších tváří sdílela ještě s někým jiným. Nejde pouze o banální otázku, za koho právě náš fiktivní předseda / ředitel právě mluví: představitel politické strany se prostě nemůže vyhnout komentářům k tématům, ke kterým se občanské sdružení nehodlá vyjadřovat, řekněme k systému plateb ve zdravotních pojišťovnách. Především se rozostřuje spojení konkrétní organizace s konkrétními osobnostmi, velmi důležité pro její účinný veřejný obraz.
Konečně za třetí nežijeme ve vzduchoprázdnu. Ať už o střet zájmů jde, nebo nikoli, podstatná část našeho okolí jej vidí. Tento dojem, třeba by byl nesprávný, přirozeně podstatně snižuje efektivnost organizace. Nelze prostě ignorovat smýšlení společnosti. Živě si dovedu představit, jak by se se mnou bavili poslanci konkurenčních stran, kdyby některý z mých prominentních kolegů seděl v parlamentních lavicích.
V případě ekologických organizací, v politických kruzích poněkud více exponovaných než průměrná charita, tento problém platí dvojnásob. Angažmá důležitých postav ve vedení některé strany či v parlamentních křeslech, jakkoli třeba nepředstavuje fatální principiální problém, tedy mohou zabránit praktické důvody.
Někteří oponenti by ovšem zjevně přivítali nějaké všeobecně respektované pravidlo, jež by takové případy regulovalo pro celý takzvaný neziskový sektor. Ale, u všech všudy, proč? Je privátní věcí každé ekologické organizace, každé humanitární nadace, iniciativy nebo spolku, ale i každých novin, každé odborové centrály a každého jednotlivce, zda a nakolik se hodlají angažovat v politických stranách. Vyhlašovat nějaký kodex dobrého sdružení by bylo bezesporu absurdní.
Poznámka ke stylu
Závěrečnou výtku zaslouží styl obou stran sporu. Z jedné se ozývá Francovo temné dunění, včetně slov o neprůhlednosti či parazitování nebo také formulace jako „budovat si zadarmo popularitu na tématech, jichž nejsou nositeli“ (Martin Prokop v Literárních novinách) a „jen jakýsi výtah ke vstupu do partajní politiky“ (Milan Štefanec v Lidových novinách). Na druhé straně se dočteme, že „postoje kritiků jsou projevem jejich politické nezralosti“ (Jan Beránek parafrázovaný Lidovými novinami).
Zvláštní, jak nekompromisní postoje může vyvolat poměrně banální a věcné téma, ve kterém navíc pro stanoviska obou stran lze snést poměrně rozumné argumenty. Stranicí i oponenti přesto evidentně považují názory těch druhých nejen za nesprávné, nýbrž za přímo fatálně pomýlené.
Přitom oba přístupy jsou přinejmenším pochopitelné a relevantní. Stačí pohled do zemí, kde zelená sdružení měla na promýšlení svého vztahu k politickým stranám o pár desetiletí více. Najdeme tu patrně nejvlivnější americkou ekologickou organizaci Sierra Club, která během kampaně vybraným kandidátům do Kongresu poskytuje své zaměstnance jako výpomoc do volebních štábů – a nikdo nehovoří o výtazích k moci (nejen proto, že Sierra Club je nepochybně mocnější než průměrný kongresman). A nalezneme zde rovněž Přátele Země, kde by uskutečnění personální unie s politickou stranou znamenalo pro členskou organizaci automatické vyloučení – avšak obvinit jejich lídry z naivní politické nevyzrálosti by bylo přinejmenším hodně naduté.
Příspěvek vyšel v časopise Sedmá generace č. 1/2003.
|
|
