Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí; Práce v NNO; Katalog odkazů; Témata TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - vše
zpravodajstvi.ecn.cz > NNO a vysoká politika > Komentáře a úvahy
-
-
zprávy
Komentáře
Tiskové zprávy
Komentáře a úvahy:

O škodlivosti jednobarevnosti

17. 12. 2002, Dušan Lužný Pavel Franc v říjnové Sedmé generaci dosti radikálním způsobem otevřel diskusi, jejíž téma (v jaké míře a zda vůbec se mají lidé z občanských, nevládních organizací angažovat ve stranické politice) je v ekologickém hnutí přítomno již delší dobu, bylo však vždy převrstveno jinými problémy. Nyní, když někteří (jsem přesvědčen, že v rámci ekologických iniciativ jde o zřejmou menšinu) z ekologických aktivistů vstoupili do Strany zelených, aby se zapojili do politického života ve svých obcích a následně i na vyšších územních celcích, se téma stalo natolik aktuální a skutečné, že je třeba o něm diskutovat. Do té doby si mohl každý z aktivistů libovat ve své nepolitické nepolitice, s opovržlivým odporem sledovat pachtění upocených politiků a považovat je za mocichtivé příšerky, se kterými se není třeba špinit při plnění našeho čistého a vznešeného světodějného poslání.

To, co mi vždycky na ekologických aktivistech připadalo špatné a nebezpečné, byl jejich (někdy skrývaný, jindy naprosto zřejmý) pocit vlastní výlučnosti hraničící s mesiáštvím a projevující se opovržlivým přezíráním všech, kteří s aktivisty nesdíleli jejich perspektivu. Tento postoj (i když není, alespoň doufám, tím klíčovým postojem většiny aktivistů) je výsledkem podstaty samotného aktivismu, který je vyvolán nespokojeností s určitou věcí (devastace přírodního prostředí, sociální nerovností apod.) a motivován snahou o nápravu. Zmíněná tendence ústící v nadšený, ale současně i zatrpklý revoluční náboj by však měla být korigována snahou o pochopení odlišné perspektivy.

A právě zde spatřuji asi nejpozitivnější stránku působení politických stran – v jejich schopnosti a nutnosti vzájemné i vnitřní komunikace. Občanská iniciativa často stojí a padá s nadšením několika (desítek) jedinců, kteří organizaci „táhnou“, určují její směřování a celkovou tvář. Proto je organizace velmi akceschopná, avšak většinou v krátkodobé perspektivě. Jde o organismus, který se dynamicky rozvíjí, anebo stejně dynamicky hyne. Jádrem práce organizace bývají většinou krátkodobé kampaně a jednotlivé kauzy. Pro podporu jednotlivých kampaní či kauz se aktivisté obracejí k občanům, kteří však k hnutí nepatří, často s hnutím jako celkem nesouhlasí a jejich podpora začíná a končí podpisem pod petici, která „něco nechce“. Identifikace občanů s aktivisty spočívá ve vyjádření negativního postoje v určité kauze. V tomto mohou být kampaně dosti účinné, neboť nesvazují občany s nějakým pozitivním návrhem, a pokud přece jenom ano, pak je nezavazují k aktivnímu usilování o dosažení cíle (např. hledání finančních zdrojů). Díky aktivitě občanských iniciativ mohou občané vyjádřit svůj názor, ale zodpovědnost za jeho naplnění stále spočívá někde jinde – u zastupitelů (na nejrůznějších úrovních). Výsledek kampaně je jednoznačný – buď jednoznačný úspěch, anebo jednoznačný neúspěch. Buď „ano“, anebo „ne“. Tímto se aktivistické jednobarevné vnímání světa dále utvrzuje.

Se svou vzrůstající silou se občanská iniciativa proměňuje – vedle jednotlivých kauz a kampaní musí rozvíjet dlouhodobé vize, které však musí formulovat obecněji. Musí přicházet s návrhy řešení a snažit se pro ně získávat podporu na všech úrovních rozhodování. A tak aktivisté vyjednávají, diskutují a hledají přijatelná a tedy realistická řešení komplexních problémů, které často nelze řešit způsobem „ano-ne“. Z jistého pohledu se toto řešení může jevit jako kompromis, který je z hlediska revolučního řešení nepřijatelné, neboť „ve skutečnosti podporuje panující poměry“.

Tato „ano-ne“ perspektiva je přítomna také v úvaze Pavla France, když píše, že zástupci Strany zelených ve volených orgánech státu „nebudou schopni prosadit zásadnější změny v systému, který je tolik potřebuje. Cestou kompromisů a politických proher dosáhnou pouze kosmetických změn, které ukonejší veřejnost, ale ve skutečnosti pouze prodlouží agónii systému, jehož pozdější zhroucení bude o to bolestnější“. Ze samotného textu však není patrné, zda si Pavel Franc přeje prosazení „zásadní změny systému“ anebo jeho „pozdější zhroucení“. Obávám se však, že revoluční katastrofický matrix v myšlení Pavla France vítězí.

Vzdělaní právníci z Ekologického právního servisu dělají bezpochyby velice záslužnou práci a je dobře, že taková kvalitní organizace existuje. Její hlavní náplní je hlídat, aby nedocházelo k porušování již existujících zákonů, to je zákonů, které přijímají jiní. Je tedy „škodlivé“ společnými silami připravit a hlavně prosadit takové zákony, které by byly šetrnější k životnímu prostředí, které by rozšířily lidská práva a které by umožnily větší zapojení občanů do rozhodovacího procesu na všech úrovních? Jsem přesvědčen, že v případě účasti Zelených v parlamentu by nedošlo k přijetí zákona o správním řízení, který omezuje účast veřejnosti při projednávání ekologicky nepřijatelných staveb. Jsem přesvědčen, že je možné otevřít parlamentní diskusi o přehodnocení státní podpory nadnárodních korporací a tím veřejnost seznámit s novými hrozbami, které tyto firmy představují pro demokracii, lidská práva a životní prostředí. Není nereálné přijetí zákona o registrovaném partnerství, o podpoře ekologického zemědělství, o rozvoji využívání ekologické energie, o referendu a dalších věcech, o které ekologičtí aktivisté usilují. Zástupci Zelených v parlamentu, ale také v obecních a krajských zastupitelstvech, toho mohou dosáhnout. Samozřejmě ve spolupráci s občanskými iniciativami.

Je bezesporu správné, že ekologická hnutí existují a budou existovat i nadále. Dokonce si myslím, že je správné, že někteří z první generace ekologických aktivistů odcházejí z hnutí (např. do Strany zelených), neboť svým odchodem uvolní prostor pro nové aktivisty, kteří již nebudou svázáni myšlenkovými stereotypy devadesátých let. Jen doufám, že si s sebou do Strany zelených nepřinesou negativní návyky z ekologických hnutí, jakým je pocit vlastní výjimečnosti, apriorní přehlížení jiných názorů a neschopnost vedení dialogu.

Dušan Lužný
novinář, vysokoškolský pedagog
DISKUSE - KOMENTÁŘE:
-
NNO a vysoká politika
Úvodní strana
Komentáře a úvahy
Anketa - odpovědi osobností
Související články z Ekolistu
Zúčastněte se ankety
Komentáře a úvahy
Pavel Černý - Ekologický právní servis:
Vztah NNO ke státní a politické moci  
Petr Anderle - Občanské noviny:
Strany a neziskový sektor  
Filip Fuchs:
Vzpoura na lodi Bounty 
Vojtěch Kotecký:
Mnoho povyku pro nic? 
Martin Ander:
Smutný černobílý svět 
Miroslav Patrik :
Přestane ekologické politice někdy vládnout slovo marginální? 
Jan Beránek vs. Martin Prokop:
Měli by aktivisté nevládních organizací vstupovat do politiky?  
   
Pavel Pečínka
Pavel Franc
Daniel Vondrouš
Karel Jech
Dušan Lužný
Jakub Patočka
Anketa
Jakub Kašpar 
Daniel Vondrouš 
Petr Štěpánek 
Marian Páleník 
Bohuslav Blažek 
Ivan Dejmal 
Zuzana Drhová 
   
Přečtěte si odpovědi našich čtenářů

Zúčastněte se ankety i vy a odpovězte na 3 otázky.
- -
- Econnectsnadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Kontakty Mapa serveru
-
-