Komentáře a úvahy:
O škodlivosti jednobarevnosti
 17. 12. 2002, Dušan Lužný
Pavel Franc v říjnové Sedmé generaci dosti radikálním způsobem otevřel diskusi, jejíž téma (v jaké míře a zda vůbec se mají lidé z občanských, nevládních organizací angažovat ve stranické politice) je v ekologickém hnutí přítomno již delší dobu, bylo však vždy převrstveno jinými problémy. Nyní, když někteří (jsem přesvědčen, že v rámci ekologických iniciativ jde o zřejmou menšinu) z ekologických aktivistů vstoupili do Strany zelených, aby se zapojili do politického života ve svých obcích a následně i na vyšších územních celcích, se téma stalo natolik aktuální a skutečné, že je třeba o něm diskutovat. Do té doby si mohl každý z aktivistů libovat ve své nepolitické nepolitice, s opovržlivým odporem sledovat pachtění upocených politiků a považovat je za mocichtivé příšerky, se kterými se není třeba špinit při plnění našeho čistého a vznešeného světodějného poslání.
To, co mi vždycky na ekologických aktivistech připadalo špatné a nebezpečné, byl jejich (někdy skrývaný, jindy naprosto zřejmý) pocit vlastní výlučnosti hraničící s mesiáštvím a projevující se opovržlivým přezíráním všech, kteří s aktivisty nesdíleli jejich perspektivu. Tento postoj (i když není, alespoň doufám, tím klíčovým postojem většiny aktivistů) je výsledkem podstaty samotného aktivismu, který je vyvolán nespokojeností s určitou věcí (devastace přírodního prostředí, sociální nerovností apod.) a motivován snahou o nápravu. Zmíněná tendence ústící v nadšený, ale současně i zatrpklý revoluční náboj by však měla být korigována snahou o pochopení odlišné perspektivy.
A právě zde spatřuji asi nejpozitivnější stránku působení politických stran – v jejich schopnosti a nutnosti vzájemné i vnitřní komunikace. Občanská iniciativa často stojí a padá s nadšením několika (desítek) jedinců, kteří organizaci „táhnou“, určují její směřování a celkovou tvář. Proto je organizace velmi akceschopná, avšak většinou v krátkodobé perspektivě. Jde o organismus, který se dynamicky rozvíjí, anebo stejně dynamicky hyne. Jádrem práce organizace bývají většinou krátkodobé kampaně a jednotlivé kauzy. Pro podporu jednotlivých kampaní či kauz se aktivisté obracejí k občanům, kteří však k hnutí nepatří, často s hnutím jako celkem nesouhlasí a jejich podpora začíná a končí podpisem pod petici, která „něco nechce“. Identifikace občanů s aktivisty spočívá ve vyjádření negativního postoje v určité kauze. V tomto mohou být kampaně dosti účinné, neboť nesvazují občany s nějakým pozitivním návrhem, a pokud přece jenom ano, pak je nezavazují k aktivnímu usilování o dosažení cíle (např. hledání finančních zdrojů). Díky aktivitě občanských iniciativ mohou občané vyjádřit svůj názor, ale zodpovědnost za jeho naplnění stále spočívá někde jinde – u zastupitelů (na nejrůznějších úrovních). Výsledek kampaně je jednoznačný – buď jednoznačný úspěch, anebo jednoznačný neúspěch. Buď „ano“, anebo „ne“. Tímto se aktivistické jednobarevné vnímání světa dále utvrzuje.
Se svou vzrůstající silou se občanská iniciativa proměňuje – vedle jednotlivých kauz a kampaní musí rozvíjet dlouhodobé vize, které však musí formulovat obecněji. Musí přicházet s návrhy řešení a snažit se pro ně získávat podporu na všech úrovních rozhodování. A tak aktivisté vyjednávají, diskutují a hledají přijatelná a tedy realistická řešení komplexních problémů, které často nelze řešit způsobem „ano-ne“. Z jistého pohledu se toto řešení může jevit jako kompromis, který je z hlediska revolučního řešení nepřijatelné, neboť „ve skutečnosti podporuje panující poměry“.
Tato „ano-ne“ perspektiva je přítomna také v úvaze Pavla France, když píše, že zástupci Strany zelených ve volených orgánech státu „nebudou schopni prosadit zásadnější změny v systému, který je tolik potřebuje. Cestou kompromisů a politických proher dosáhnou pouze kosmetických změn, které ukonejší veřejnost, ale ve skutečnosti pouze prodlouží agónii systému, jehož pozdější zhroucení bude o to bolestnější“. Ze samotného textu však není patrné, zda si Pavel Franc přeje prosazení „zásadní změny systému“ anebo jeho „pozdější zhroucení“. Obávám se však, že revoluční katastrofický matrix v myšlení Pavla France vítězí.
Vzdělaní právníci z Ekologického právního servisu dělají bezpochyby velice záslužnou práci a je dobře, že taková kvalitní organizace existuje. Její hlavní náplní je hlídat, aby nedocházelo k porušování již existujících zákonů, to je zákonů, které přijímají jiní. Je tedy „škodlivé“ společnými silami připravit a hlavně prosadit takové zákony, které by byly šetrnější k životnímu prostředí, které by rozšířily lidská práva a které by umožnily větší zapojení občanů do rozhodovacího procesu na všech úrovních? Jsem přesvědčen, že v případě účasti Zelených v parlamentu by nedošlo k přijetí zákona o správním řízení, který omezuje účast veřejnosti při projednávání ekologicky nepřijatelných staveb. Jsem přesvědčen, že je možné otevřít parlamentní diskusi o přehodnocení státní podpory nadnárodních korporací a tím veřejnost seznámit s novými hrozbami, které tyto firmy představují pro demokracii, lidská práva a životní prostředí. Není nereálné přijetí zákona o registrovaném partnerství, o podpoře ekologického zemědělství, o rozvoji využívání ekologické energie, o referendu a dalších věcech, o které ekologičtí aktivisté usilují. Zástupci Zelených v parlamentu, ale také v obecních a krajských zastupitelstvech, toho mohou dosáhnout. Samozřejmě ve spolupráci s občanskými iniciativami.
Je bezesporu správné, že ekologická hnutí existují a budou existovat i nadále. Dokonce si myslím, že je správné, že někteří z první generace ekologických aktivistů odcházejí z hnutí (např. do Strany zelených), neboť svým odchodem uvolní prostor pro nové aktivisty, kteří již nebudou svázáni myšlenkovými stereotypy devadesátých let. Jen doufám, že si s sebou do Strany zelených nepřinesou negativní návyky z ekologických hnutí, jakým je pocit vlastní výjimečnosti, apriorní přehlížení jiných názorů a neschopnost vedení dialogu.
Dušan Lužný
novinář, vysokoškolský pedagog
|
|
