Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí; Práce v NNO; Katalog odkazů; Témata TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - vše
zpravodajstvi.ecn.cz > NNO a vysoká politika > Komentáře a úvahy
-
-
zprávy
Komentáře
Tiskové zprávy
Komentáře a úvahy:

Smutný černobílý svět

10. 2. 2003, Martin Ander Diskuse nad etickou stránkou stranického angažmá některých členů ekologických občanských sdružení se rozhořela naplno. Není to téma snadné k zevrubnější analýze, o to víc však ze záplavy různých názorů ční ty, ve kterých je hloubka úvahy nahrazena kategorickým soudem. K nim bohužel patří i text mého kolegy Filipa Fuchse, na který nemohu nereagovat.

Nezávislost jako obsese

V celém svém textu pracuje Filip Fuchs s blíže nerozváděnou opozicí nezávislý (rozuměj správný, čistý) ekolog versus závislý straník. Buď jsi ten, či onen, černý, nebo bílý. Přičemž jako předmět doličný nevyvratitelně prokazující delikventovu závislost je členská průkazka jakékoliv strany.

Tento striktní koncept má však hned několik viditelných vad. Jednak staví na apriorním předpokladu, že každý člen strany, a to bez výjimky, se stává jejím názorovým vazalem. Rozum každého řadového straníka podle Fuchse vždy ovládá disciplína a bezmezná loajalita ke své politické organizaci. Kdyby totiž připustil, že členství v politické straně je běžným způsobem vyjádření podpory činnosti organizace, obdobně jako členství v Červeném kříži, odborech či profesním sdružení, celá konstrukce by se mu zhroutila.

Druhou vadou tohoto principu selekce aktivistů je, že vytváří mylný dojem, že ten, kdo není členem politické strany automaticky není na ničem závislý, před bedlivými zraky veřejnosti je čistý jako lilium. Co však víme o tom, na čem je nezávislý ekolog závislý.

Tento typ úvah navíc stojí na dalším apriorním předpokladu, že lidské konání je vždy motivováno zištnými pohnutkami (touhou po penězích či možnosti získat a zneužívat moc). Přistoupíme-li však na tuto hru, pak nás ani nálepka nezávislých ekologů neuchrání od podezření, že svou činnost provádíme v zájmu průmyslových či jakýchkoliv jiných lobby, které takto umně skrývají svůj konkurenční boj.

Shrnuto: označení „nezávislý ekolog“ je pouze efektní nálepka s dobrou konotací. O motivacích těch, kteří se tak označují, nic nevypovídá. Není tedy sebemenšího důvodu se s ní ohánět jako zbraní a bez milosti stínat hlavy všem, kdo ji pošpinili.

Soustavné lpění na povrchních nálepkách nesoucích kladné či naopak záporné znaménko je ve Fuchsově textu bohužel smutným pravidlem. Buď jedno, nebo druhé, říká o angažmá lidí v občanských sdruženích a politických stranách. Co je špatného na tom, podpoří-li svým členstvím a drobnou místní aktivitou politickou stranu usilující o přenesení rozhodovacích pravomocí blíž k občanům jinak aktivní člen ekologického občanského sdružení, to se samozřejmě nedozvíme.

O praktických obtížích, které může členství, ale především pak významnější výkonné angažmá v politické straně, přinášet čelným představitelům ekologických organizací, myslím dostatečně obšírně pojednává například text Vojtěcha Koteckého v tomto čísle SG. K článku Filipa Fuchse bych proto chtěl dodat jen to, že nelze takto jednoduše směšovat rovinu osobní a organizační. To, že je někdo zároveň členem sdružení i politické strany, přece nezpochybňuje důvěryhodnost občanského sdružení ve smyslu jeho závislosti na uvedené straně. Taková myšlenková konstrukce se navíc zbortí hned ve chvíli, kdy někdo další vstoupí do jiné politické strany. Agenda a strategie organizace se tvoří ve vzájemných diskusích pracovníků a aktivistů (alespoň v Hnutí DUHA tomu tak je), a to je základem efektivního fungování ekologické organizace. Nikoli nezávislost na stranických zájmech povrchně určovaná formálním členstvím některých jedinců v politické straně.

Ostrá slova místo faktů

Ten, kdo si článek Filipa Fuchse přečetl pozorně a zná současnou situaci ve Straně zelených, musel být jistě spravedlivě rozhořčen. Autor, který o současném vnitrostranickém životě SZ a jejích veřejných aktivitách na komunální úrovni mnoho neví, vynáší s nesmírnou lehkostí závažné zobecňující soudy.

Tak například se prý tmavozelení v drtivé většině ve svých obcích vůbec neangažují. Kdyby Filip Fuchs nebyl z Brna, tak by mu člověk tu lež možná odpustil, ale on sám přece musí vědět, že prakticky všichni brněnští tmavozelení se podíleli na sestavování kandidátek do nedávných komunálních voleb, že právě oni na nich obsazovali volná místa, sestavovali volební program a účastnili se členských schůzí. Podobně tomu bylo i v druhé tmavozelené baště Praze.

Obdobně přistupuje Fuchs také k hodnocení komunikace mezi tmavozelenými a staršími členy strany. Přestože o ní jako nečlen zhola nic neví, označuje ji za bezohlednou. Na rozdíl od něj jsem se účastnil několika schůzí, kde spolu za jedním stolem seděli „staří“ i „mladí“ a věřte mi, žádná takto povrchně definovaná názorová linie mezi námi nevedla. Nespokojenost s prací některých členů předsednictva a názor, že SZ zásadní reformu potřebuje, tu byl jednoznačně široce sdílen.

K účelovému vyostřování situace přispívá i Fuchsův manipulativní zvyk velmi volně nakládat s pojmy Tmavozelená výzva, padesátka apod. Díky tomu pak může snadno uplatňovat principy kolektivní viny a z chyb, kterých se dopustil např. Pavel Pečínka, osočovat všechny.

Demokratické postupy

Nikoho jistě nepřekvapí, že Filip Fuchs považuje za nejlepší způsob řízení organizace ten vlastní. Zarážející však je, že nedokáže pochopit, že není jediný možný. Je naprosto standardním demokratickým zvykem, že členem politické strany se stává ten, kdo zaplatí členské příspěvky. O míře své aktivity ve stranickém životě pak rozhoduje sám. A je to tak dobře, neboť to nevylučuje z podílu na formování politiky ani ty, kteří mají časově náročné zaměstnání. Kdo chce ve straně mít větší slovo, je aktivnější, připravuje vlastní návrhy a získává pro ně podporu ostatních. Při hlasování pak mají všichni jeden, stejně velký hlas. To je princip demokracie.

Z Fuchsova textu však na několika místech zaznívá povzdech nad tím, zda noví členové jsou v SZ dostatečně dlouho. Jakoby snad chtěl formálně jasné a férové pravidlo omezovat tím, kdo je otcem zakladatelem, členem předsednictva či snad zasloužilým členem. Snaha o změnu proti vůli současného vedení jakoby měla být něčím nečistým. Ale proč?

Filip Fuchs se snaží implicitně obhajovat princip, že formální rovné právo rozhodovat o politice strany dané členstvím, by mělo být ještě navíc regulováno jakýmsi blíže neurčeným právem morálním, tj. ten, kdo se více podílí na činnosti strany by měl mít silnější hlas. Takový princip však už rozhodně není demokratický.

Nevím, kolik toho pro Levou alternativu vykonali narychlo přihlášení Polákovi anarchisté, k nimž se snaží tmavozelené Fuchs přirovnávat, ale jistě ne tolik, co autoři Tmavozelené výzvy pro SZ. Ti totiž společně s předsedou a mnohými dalšími pracovali již od loňského jara na tom, aby v parlamentních volbách SZ vykoukla z pásu marginality. Pro úspěch a změny v SZ se tak angažují již minimálně 10 měsíců, což Filip Fuchs jako pozorný čtenář Tmavozelené výzvy jistě musí vědět. Ponechme stranou debatu o tom, zda je dlouhodobost úsilí o změnu relevatní hodnotou, která by měla hrát v posuzování demokratičnosti procesu zásadní roli. Stačí když víme, že pro dlouhodobost neexistuje měřítko – je 6 měsíců, které uplynuly od srpnového vstupu řady tmavozelených do SZ, moc, nebo málo, nebo tak akorát? Myslím, že Filip Fuchs sám uvádí, že v NESEHNUTÍ by taková doba na získání členství stačila, tak proč mu to vadí v případě členství v SZ?

Až trapně také působí Fuchsovo hodnocení poměrů v Hnutí DUHA. Člověk, který již více než půl desetiletí nemá přehled o tom, jaké jsou vnitřní mechanismy této organizace, by si neměl osobovat právo k takto příkrým soudům. O tvrdém centralismu řízení organizace bych totiž jako současný pověřený ředitel musel určitě něco vědět.

Stejně tak považuji za nezbytné jasně se ohradit proti Fuchsovým výpadům na adresu Sedmé generace. Redakce otiskla k historii a současné situaci ve Straně zelených řadu článků. Všechny jsem je četl, ale o „zkaženosti … členské základny“, jak uvádí Fuchs, nebyl ani jeden. Vždy však šlo o články kometářového typu, který již z podstaty tohoto slohového útvaru nedává prostor druhé straně sporu. Leč nikomu redakce SG, ani její část, psát komentáře nebrání, což se samozřejmě vztahuje i na Filipa Fuchse. Takže pokud právě on postrádá názor někoho, „kdo je v SZ, ale zároveň není v Tmavozeleném proudu“, pak bohužel pláče na špatném hrobě.

O vlastní výlučnosti

V závěru svého textu se Filip Fuchs snaží dotknout tématu v souvislosti celého sporu jistě zajímavého – „pocitu vlastní výlučnosti hraničícího s mesiášstvím“. Fuchs se domnívá, že jím netrpí, mnoho důkazů k tomu však nedává. Píše jen, že o údajnou vlastní výlučnost se připravuje zapojováním veřejnosti do ekologických aktivit. Z jeho textu je však zřejmé, že po tzv. veřejnosti chce totéž co po sobě, plné zapojení, čili nic jiného než rozšíření řad výlučných. Nebo je snad křečovité lpění na nálepce nezávislý ekolog něco jiného než obrana vlastní výlučnosti?

Pro ilustraci bych si dovolil ještě jednu ukázku – Pavel Franc v souvislosti s oživením činnosti Strany zelených píše: „Dojde totiž ke zpochybnění funkce občanského sektoru, a to vyprázdněním jeho témat.“ Není to snad pouhá obava o ztrátu vlastní výlučnosti?

Žijeme již druhé desetiletí ve svobodné zemi, kde je nezadatelným právem každého občana vyzývat kohokoliv k čemukoliv, pokud výsledkem nemá být potlačení základních práv a svobod ostatních spoluobčanů. Elektronicky šířená výzva ke vstupu do politické strany není opravdu ničím, co by mělo někoho v dnešní době pobuřovat. Každý má přece vlastní rozum a svědomí a podle něj jedná, tj. vyzyvatele vyslyší, či nikoliv.

Očekával bych, že Filip Fuchs zformuluje oponentní, kupříkladu Nezávislou nebo Čistězelenou výzvu, ve které bude apelovat na své kolegy z ekologického hnutí, aby do politických stran nevstupovali. Snahy vytvářet nějaký kodex správného čistého nezávislého ekologického sdružení bychom však měli odmítnout. Angažmá ekologických aktivistů v politických stranách je záležitostí natolik osobní a veskrze praktickou, že je třeba ji řešit v rámci vnitřních mechanismů dotčených sdružení.


Příspěvek vyšel v časopise Sedmá generace č. 1/2003.
DISKUSE - KOMENTÁŘE:
-
NNO a vysoká politika
Úvodní strana
Komentáře a úvahy
Anketa - odpovědi osobností
Související články z Ekolistu
Zúčastněte se ankety
Komentáře a úvahy
Pavel Černý - Ekologický právní servis:
Vztah NNO ke státní a politické moci  
Petr Anderle - Občanské noviny:
Strany a neziskový sektor  
Filip Fuchs:
Vzpoura na lodi Bounty 
Vojtěch Kotecký:
Mnoho povyku pro nic? 
Martin Ander:
Smutný černobílý svět 
Miroslav Patrik :
Přestane ekologické politice někdy vládnout slovo marginální? 
Jan Beránek vs. Martin Prokop:
Měli by aktivisté nevládních organizací vstupovat do politiky?  
   
Pavel Pečínka
Pavel Franc
Daniel Vondrouš
Karel Jech
Dušan Lužný
Jakub Patočka
Anketa
Jakub Kašpar 
Daniel Vondrouš 
Petr Štěpánek 
Marian Páleník 
Bohuslav Blažek 
Ivan Dejmal 
Zuzana Drhová 
   
Přečtěte si odpovědi našich čtenářů

Zúčastněte se ankety i vy a odpovězte na 3 otázky.
- -
- Econnectsnadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Kontakty Mapa serveru
-
-