Reforma Strany zelených zájmy neziskového sektoru neohrozí
 15. 1. 2003, Pavel Pečínka
Lidové noviny otiskly 16. prosince článek Dušana Stuchlíka „Tmavozelený proud chce ovládnout Stranu zelených“, který kritizuje současný vývoj ve Straně zelených, tzv. Tmavozelenou výzvu, vyzývající k náboru nových členů do strany. Autor cituje ekologického aktivistu Milana Štefance, který prohlásil, že za nejzávažnější v „konspirativně šířené“ výzvě považuje fakt, že její autoři shánějí členy, kterým stačí přijít jednou za rok na schůzi a tam hlasovat. „Je to v přímém rozporu s tím, co prosazují občanské a ekologické aktivity,“ sdělil Štefanec. Podle něj aktéři výzvy, v mnoha případech právě bývalí aktivisté, svým postojem degradují v očích veřejnosti práci občanských iniciativ - „Tím z nich dělají jen jakýsi výtah ke vstupu do partajní politiky.“ Podle autora také jeden z pracovníků Ekologického právního servisu Pavel Franc uvedl, že jde o snahu parazitovat na práci neziskových institucí: "Hlavní zásada a největší kredit nevládních organizací spočívá v tom, že nebojují o politickou moc."
Vyvolat mimořádný sjezd Strany zelených a chopit se moci – proč se osobnosti „antipartajně“ zaměřených zelených, nejen Brňané Milan Štefanec z Nesehnutí a Pavel Franc z Ekologického právního servisu, této nutné fáze „zelené“ politiky tolik obávají? Je zelený „neziskový sektor“ něco svatého, krystalicky čistého, morálně neposkvrněného, něco, co nezná falšování účetnictví, výrobu falešných průkazů, jízdy načerno, konkurenční souboje o granty, zatajování informací před ostatními organizacemi, zaměstnávání neschopných a případné sympatizanty odpuzujících lidí na důležitých postech, oligarchické způsoby rozhodování dominantních jedinců, kteří s pusou plnou demokracie vylučují z organizace nepohodlné heretiky?
Na nositele těchto praktik však pohlížím s porozuměním a sympatií. Až na výjimky z řad dobrodružství vyhledávající zlaté mládeže jde většinou o vzdělané schopné lidi, jejichž majetkem jsou často dvoje kalhoty. Snad jen knihovny bývají v jejich domácnostech dobře vybavené. Bez nekonečných improvizací a extrémního pracovního vypětí by se český neziskový sektor prostě složil.
Nahrazení ufologa, zkrachovalého podnikatele či známého ústeckého segregátora v čele Strany zelených (SZ) ekologickými aktivisty otevírá různé možnosti. Více peněz, profesionality, mediální pozornosti, vlivu atd. pomocí rovnoprávné demokratické spolupráce mezi eko-iniciativami a zreformovanou SZ představuje tu nejlepší variantu.
Postupné ovládnutí a manipulace SZ jediným člověkem, zákulisní potírání jinak myslících a případná spolupráce této „nové SZ“ s „novou ODS“, zbavenou Václava Klause, přestavuje variantu nejhorší. Považují však Štefanec a Franc tento „hororový scénář“ v demokratické straně, v níž už teď působí na manipulaci tak citliví pruďasové Fedor Gál a Petr Uhl, za uskutečnitelný? Pokud ano, snadněji mu jako mnohaletí znalci všech kulišáren „zelené politiky“ zabrání alespoň příležitostnou aktivitou v SZ, která samozřejmě také nikdy nebude schopna žádné mesiášsky „nové“, „občanské“, „ani levé, ani pravé“, „nepolitické“ politiky. Tím, že budou iniciátory reformy SZ kritizovat z dětinských pozic „čistého neziskového sektoru“, na nichž sami dnešní reformátoři Patočka s Beránkem ještě nedávno stáli, budou riskovat jen oprávněné výtky z „politické nezralosti“.
Pavel Pečínka
Autor je politolog na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně
Článek vyšel v příloze LtN Občanské noviny č. 2/2003
|
